Pozdrav do velikonoční doby – malá reportáž z Nomadelfie

Drazí přátelé v Bílovicích a Včelarech, Březolupech, Topolné, Kněžpoli, Mistřicích, Nedachlebicích, ve Svárově a na Zlámanci,

Na dálku jsem s vámi prožíval první svaté přijímání ve farních kostelích a všechno ostatní, do čeho jsem byl zapojen jako kaplan minulý rok. Teď v květnu někteří z vás putují do polské Lichně, na Jasnou Horu a ke sv. Anně. Také pro mě se otevřely v poslední době možnosti trošku pocestovat. Se Sophií, naší universitou jsme strávili tři dny v Římě, mj. také na audienci u papeže Benedikta. Jindy jsme navštívili horu Lavernu, kde sv. František obdržel stigmata. Chtěl bych se s vámi však podělit o zážitek z Nomadelfie, komunity, jejíž řecké jméno znamená „zákonem je bratrská láska“.

Se jedním italským salesiánem a třemi chorvatskými spolužačkami, jimž návštěva komunity zapadala do studijních zájmů, jsme se autem třetí velikonoční neděli vydali přes Sienu směrem k západnímu pobřeží, kde se u města Grosseto na několika kopcích rozkládá citadela Nomadelfia. Kámen při vstupu ukazuje toto jméno v latince, azbuce, řecky, hebrejsky, arabsky a francouzsky. Na jakési vrátnici nás čeká mladík Alessio, který nás bude provázet. Pouští nám krátký film o vzniku a dějinách komunity:

Don Zeno Saltini se v den své primice v jedenatřicátém roce ujímá chlapce právě vyšlého z vězení. Postupně má bezprizorních dětí či mládeže tolik, že na ně nestačí a hledá spolupracovníky. Najde se první tzv. „máma z povolání“, která zasvětí jako svobodná svůj život těmto dětem. Komunita napřed obsadí bývalý koncentrační tábor Fossoli blízko Modeny. Časem se přestěhuje ke Grossetu, ale pro nepochopení církve je také rozpuštěna a don Zeno žádá o laicizaci, aby mohl zůstat s jejími členy. Po osmi letech se situace uklidní a don Zeno znovu může vykonávat kněžské funkce. Nomadelfii navštíví papež Jan Pavel II. a s vděčností hovoří o svědectví tohoto malého semínka, které má růst a proniknout do struktur budoucího světa.

Po zhlédnutí filmu se přiblížíme autem – protože není moc času – ke kostelu na nedělní mši. Kostel z venku připomíná závodní halu, jen nástěnka u vchodu a zvonec zavěšený na stromě naznačují církevní prostředí.

Po mši, doprovázené scholou (ve složení kytara, baskytara, varhany, příčná flétna a jambe) a asistované třemi ministrantkami, jsme zváni na oběd do rodiny. Nebo spíše do rodinného klubka: vždy tři rodiny zde žijí pohromadě, totiž mají každá svůj domek s ložnicí, ale společnou jídelnu a kuchyni, kde se scházejí k jídlu a všemu, co je dobré prožít společně. Tak nás obědvá s námi několika málo hosty asi třicet, z toho polovina dětí. Ty zde jsou většinou vlastní, ale víc než polovina v celé Nomadelfii jsou adoptované nebo v pěstounské péči. Povolání v komunitě je totiž víceré: rodiny, „mámy z povolání“ nebo také v podobném smyslu „tety“ atd., které žijí jako laici v celibátu a pomáhají rodinám s více (vlastními nebo/a osvojenými) dětmi. Takto jsme se po obědě vyfotili, bez těch, co myli nádobí nebo malých dětí, které si už hrály venku:

V Nomadelfii nikdo nemá vlastní majetek ani nevydělává peníze. Pracuje se na polích, v kravíně a na pštrosí farmě, sklízí se olivy a víno. Vinobraní „zatáhnou“ ve dvou dnech všichni od nejmenších po nejstarší. Děti chodí do místních škol, zajištěných kromě rodičů také několika dojíždějícími učiteli. Je zajímavé, že mladí, kteří se po osmnácti rozhodnou odejít a studovat či cestovat, se nezřídka po několika letech vrátí a do komunity vstoupí, pokračují v tomto radikálním životě. To byl případ i našeho průvodce Alessia.

Po obědě pokračujeme vycházkou k přehradě, která dodává vodu pro zavlažování pozemků. Vidíme také kravín a pštrosy, hovoříme s tátou, který přijel na kole přihodit kravám seno. Vzápětí přijíždí také jeho manželka s nejmenším dítětem.

Po krátké návštěvě hřbitova, kde je pochován zakladatel, jehož proces blahořečení byl již postoupen z diecéze do Říma, vystoupíme k velkému kovovému kříži, od nějž je krásná vyhlídka na celou citadelu. Pod ním je také kámen popsaný modlitbou za  Nomadelfii: „Ježíši … ochraňuj Nomadelfii, aby i ona, v tvé katolické církvi, tě uměla heroicky následovat…“ U kamene se naposled vyfotíme s naším průvodcem Alessiem.

Krátká a neúplná návštěva v nás zanechává hluboký dojem. Při večeři v jedné sienské restauraci jsme již v úplně jiném světě. Přivyklí na obsluhu, peníze, „jistou“ úroveň života, ale možná s nostalgickou vzpomínkou na ty, kteří našli a vytvořili jiný život a svět, který – podle logiky toho našeho – nepochopitelně, ale přece funguje.

 

P. Stanislav Zatloukal