Farnost Březolupy

Historie farnosti Březolupy

Prvně se vesnice Březolupy připomíná na falsu hlásícímu se k 1261, kdy brumovský purkrabí Smil ze Střílek daroval svůj díl Březolup vizovickému klášteru. Stejně jako Bílovice byly rovněž Březolupy samostatné panství, které vlastnila řada šlechtických rodů.

V rámci snah o lepší organizaci církevní správy dochází za panování císařovny Marie Terezie k zřizování nových farností. Za vším je snaha podřídit církev zájmům rakouského státu. V této politice pokračoval i královnin syn Josef II.. V každé zemi zřídil „náboženskou matici“, tedy fond spravovaný státem, jehož hlavní kapitálem byly peníze získané ze zrušených klášterů. Z peněz se pak zřizovaly nové farnosti a biskupství. Do roku 1800 bylo těchto císařských far 395 v Čechách a 300 na Moravě.

Březolupská farnost vznikla díky úsilí březolupského pána Jana Ferdinanda z Longueval, který byl olomouckým kanovníkem a děkanem v Hradčanech. Březolupské panství koupil 5. července 1749. Jeho snahou bylo postavit v Březolupech kostel a zřídit farnost. Roku 1774 byl sice položený základní kámen, ale až v květnu 1788 byl novým březolupským vlastníkem hrabětem Khevenhüllerem dosazen do nově postaveného kostela první duchovní P. Martin Gottwald, kaplan ze Zlína. Vlastní konsekraci provedl 11. července 1802 generální vikář – pomocný biskup hrabě Kolovrat. Březolupská lokálie byla spravovaná bílovickým farářem. Až na základě žádosti byly dne 12. dubna 1857 ministerstvem a 29. května ordinátorem povýšeny na farnost a místní kněz P. Antonín Vágner uveden 24. června téhož roku jako první farář v Březolupech.

Hlavní oltář do nově postaveného kostela byl získán z uherskohradišťského kostela sv. Rocha, jenž se v tehdejší době rušil. Na evangelijní straně byl boční oltář ozdobený obrazem sv. Barbory. Stejně jako v Bílovicích ani v Březolupech nebyla zpočátku postavena zděná věž, ale pouze dřevěná. Ta se musela v roce 1848 opravovat, protože již hrozila zřícením. V roce 1873 pak byla nahrazena novou již zděnou.

 

Kaple sv. Panny Marie Svatohostýnské ve Zlámanci

Na začátku se Zlámanec původně jmenoval Zlámaný Újezd. Obec dostala tento název podle polohy na zlámaném, zvrásněném terénu.

První zmínky o obci pochází ze 14. století. V roce 1373 zde držel panství Jeneč Janáč z Újezda. Aleš Světlovský ze Šternberka postoupil Zlámaný Újezd pro dluhy hradišťskému židu Áronovi, který v roce 1392 prodal ves Heraltovi z Kunštátu. Poté vlastnilo vesnici několik desítek majitelů a vesnice byla dokonce rozdělena na několik dílů, které vlastnili různí majitelé. Předávání Zlámaného Újezda z jedné ruky do druhé trvalo až do roku 1686, kdy dědic Apolonie Chorynské z Ledské předal statek Dominiku hraběti z Kounic, čímž připadla vesnice k uherskobrodskému panství.

Popud ke stavbě kapličky „Ve dvoře“ vyšel od Františka Bernatíka, jenž tímto činem chtěl poděkovat za svůj šťastný návrat z bojišť první světové války. Plánované Boží muka však nevznikly, pouze zakoupil sochu Panny Marie Svatohostýnské. Záměr realizoval až jeho zeť Alois Říha, který na svém soukromém pozemku nechal postavit malou kapli jako poděkování, že nikdo ze zlámaneckých občanů nezahynul za druhé světové války. Stavba byla dokončena v roce 1949.

V roce 1969 byla z materiálu, který zbyl po výstavbě kulturního domu, rozšířena předsíň a nad vchodem vyrostla zvonice, do níž byl zavěšený zvon z bývalého obecního domu.

 

Modlitební místo u sochy Panny Marie na Svárově

Svárov se prvně připomíná v roce 1375, avšak v 15. století patrně za husitských válek zpustl. Obnoven byl na konci 16. století. Tehdy v roce 1597 předal Václav mladší Janauer ze Strachnova nově zbudovanou ves Svárov Štěpánu Ledenickému z Ledenic. V držení rodu z Ledenic byl statek do roku 1647. V tomto roce Svárov získal březolupský pán Jan Jakartovský ze Sudic a od té doby se stal Svárov součástí Březolupského panství.

V květnu 1997 navštívili svárovští věřící s bílovickým kaplanem P. Josefem Červenkou bosenské poutní místo Medžugorje. Tato pouť na ně silně zapůsobila. Aby přiblížili duchovní zážitek i dalším věřícím, kteří se nemohli do Medžugorje vydat, přivezli sochu sv. Panny Marie a umístili ji u cesty na kraji vesnice. Podstavec sochy je tvořen kameny z hor Križevac a Podbrdo.

V měsících květnu až říjnu, vždy 25. dne v měsíci, se zde konají v podvečerních hodinách modlitby se svátostí smíření a zakončené bohoslužbou.

 

 

 ROZLOUČENÍ BŘEZOLUPSKÉ FARNOSTI S IVANKOU HUBÁČKOVOU

 

„Už jsem Bohu odevzdala všechno, nyní mu odevzdávám i svůj život.“

 

Zarmoucená rodino, přátelé, smuteční hosté,

ještě než se začne zádušní mše sv. za Ivanku Hubáčkovou, chci vzpomenout na její práci pro březolupskou farnost, chci jí jménem Farnosti Březolupy poděkovat.

Jsem smutná. Ale mám naději, že se spolu zase potkáme. Vím, že i teď je tady.

Proto se nyní budu obracet výhradně k ní.

Milá Ivanko, naše farnost Ti dnes děkuje za Tvoji práci. Když se dívám kolem sebe, všude vidím otisk Tebe. Byla jsi hybnou silou ekonomické farní rady, spojnicí s pastorační radou, duší farní rodiny.

Když si před oči postavím budovu fary, vidím novou fasádu se zachovalými prvky a citlivě vybranou barevností. Vidím interiér vyčištěný od časem nahromaděných zbytečností. Stěny farní besedovny zdobí fotografie, jejichž jsi autorkou.

Vymalovaný a čistý kostel jsi ráda krášlila květinami. Byly to veselé chvíle. Po naší návštěvě zůstávaly zahrádky žen -  zahradnic, poloprázdné, ale kostel byl plný květin.

Psala jsi farní kroniku. Svými myšlenkami jsi zde zaznamenala pro příští generace nejen dění ve farnosti, ale také společenskou situaci v naší zemi i za jejími hranicemi. Pečlivé písmo a znovu nádherné fotografie.

Pohled do současnosti jsi nabídla v podobě farního měsíčníku Salve Regina. Byla jsi jeho první redaktorkou. Uměla ses dívat na svět čistýma očima. Věcem dávat řád a poctivě pracovat.

Věděla jsi, že život je poutí. A cíl, ten byl jasný. Velehradské sobotní poutě za obnovu rodin a nová duchovní povolání jsi promodlila s bližními nejen uherskohradišťského děkanátu, ale i mnoha dalších. Pěšky jsi pravidelně putovala na Svatý Hostýn, Provodov i na oblíbený Velehrad.

Milovala jsi hory. V italském Welsbergu nás farnice z kostela sv. Maří Magdaleny pozvaly k modlitbě večerních chval. A to byl počátek pátečního a nedělního setkávání s breviářem i v Březolupech.

Podpořila jsi i vznik Modliteb matek.

Byla jsi duší Noci kostelů.

Když jsi zpívala v chrámovém sboru nebo při rorátních mších sv., zvonivost Tvého hlasu rezonovala v každém z nás.

V našich zraněných duších jsi křesala naději. V trnitosti odhalovala krásu.

Křížová cesta na Šarovech. I u jejího prvního prvního zastavení potkávám Tebe. S čistou duší poznalas, že je třeba se modlit. Bez ohledu na osobní limity a sympatie či antipatie. Koneckonců – tato slova jsi znala z literatury, rozhodně nepatřila do Tvého slovníku a už vůbec ne do Tvého žití.

„Netroufám si tvrdit, že je jedno, kam jdeme, ale je důležité, s kým putujeme.“

Carissima Ivanko, ztratila jsem v Tobě spolupoutnici na cestě. Naším posledním společným počinem byl 1. 12. odvoz dárků pro děti na Ukrajině do zlínské charity.

Pak už Ti rychle začalo ubývat tělesné energie. Pán si Tě zval k sobě. Velmi Tě miloval.

Když jsem dostala zprávu, že jsi odešla, věděla jsem, že „jsi v Pánu“. Vtisklá hluboko, navěky, zase doma!

Známým jsem napsala:

Ivanka odjela na adventní duchovní cvičení. Zase jako první. Aby nám rezervovala místa. A my máme žít svůj vlastní život i život farní rodiny tak, aby nám ta rezervace nepropadla.

Děkujeme Tobě. Za Tebe.