Svátosti

Křest je první a základní ze sedmi tzv. svátostí. Díky nim život křesťana roste, dostává se mu daru uzdravení a poslání.

V katolické církvi je možné křtít jak děti, tak dospělé podle staré tradice, kdy se křtily celé rodiny. Křtem jsou člověku odpuštěny hříchy, v případě dítěte jde o omytí z dědičného neboli prvotního hříchu, který si každý nese od časů Adama a Evy svým zrozením na svět. U těch, kdo jsou pokřtěni, se vyžaduje víra – v případě dětí se křtí „na víru“ rodičů a kmotrů. Z toho plyne i jejich duchovní příprava, kterou musí absolvovat – nejlépe u kněze v místě trvalého bydliště. Kněz v této přípravě poučí rodiče dítěte o jejich odpovědnosti a závazcích při výchově. Proto je dobré v první řadě navázat kontakt s knězem tam, kde člověk bydlí, a zjistit další potřebné náležitosti.

Eucharistie (někdy také zúženě nazývaná Svaté přijímání) je tím nejcennějším, co církev uchovává. Věříme totiž, že eucharistie je živý Bůh, Ježíš Kristus, který je přítomný pod podobami chleba a vína. Proto prokazujeme eucharistii nejvyšší úctu.

Biřmování je svátost křesťanské dospělosti. Člověk v ní dostává trvalý dar Ducha Svatého. Biřmování dovršuje milost, kterou přinesl křest.

Přijmout biřmování znamená uzavřít s Bohem „smlouvu“. Biřmovanec říká: „Ano, věřím v tebe, můj Bože, dej mi svého Svatého Ducha, abych ti zcela patřil, abych se od tebe nikdy nevzdálil a abych ti vydával svědectví ve svém životě tělem i duší, slovem i skutkem, ve dnech dobrých a zlých.“ A Bůh odpoví: „Ano, také v tebe věřím, mé dítě – a dám ti svého Ducha, dám ti sebe samého. Budu patřit celý tobě. Nikdy od tebe neustoupím ani v tomto, ani ve věčném životě. Budu přítomen ve tvém těle a tvé duši, ve tvých slovech i činech. I kdybys na mě zapomněl, přece budu tady – v dobrém i ve zlém.“

(Katechismus pro mladé YouCat)

O přijetí biřmování je možné požádat nejbližšího kněze. Samotnému přijetí svátosti obvykle předchází příprava, během níž může člověk spolu s dalšími poznávat křesťanství, diskutovat o víře a blíže se seznamovat s Bohem.

Každý člověk v životě chybuje a hřeší. Ve svátosti smíření se setkává s milosrdným Bohem, který jej znovu bere do své náruče a očišťuje od hříchů. Svátost smíření je tak jedním z největších darů: můžeme začít znovu, nezatíženi, bez „hypoték“ ze včerejška, přijati s láskou a vybaveni novou silou. Bůh je milosrdný a toužebně si přeje, abychom jeho milosrdenství skutečně využili. Kdo lituje svých hříchů a vyznává je ve svátosti smíření, otevírá novou čistou stránku v knize svého života.

(Marnotratný) syn řekl Otci: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.“  Ale otec rozkázal svým služebníkům: „Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ (Lk 15,21-22)

Potřebuji zpověď, když hříchy odpouští jen Bůh?

Když se Ježíš ukázal svým učedníkům po svém vzkříšení, jako první dar jim dal právě svátost smíření. Učedníkům řekl: „Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nebudou.“ (Jan 20,22-23)

Hříchy tedy může odpouštět pouze Bůh. On sám ale svěřil církvi tento dar, aby jej rozdávala. Kněží a biskupové, kteří mohou zpovídat, jsou tedy prostředníky, skrze něž Boží milosrdenství konkrétně působí.

Svatba v kostele je něčím hlubším než jen obřadem s jedinečnou atmosférou. Snoubenci si vzájemně udělují svátost manželství a zavazují se k věrnosti na celý život. Také propojují svůj vztah s Bohem a zavazují se k přijetí potomstva.

Povolání ke kněžství je povoláním k službě, povoláním k oběti, povoláním k nejdůvěrnějšímu následování Krista. Po vzoru apoštola Pavla se kněz má stát „… pro všechny vším, aby získal aspoň některé.“ (1 Kor 9,22)

Bible učí, že kněžství si nikdo nemůže vybrat sám pro sebe (Židům 5, 1-4). Je to nezávislý Boží dar, důsledek uslyšeného Božího hlasu a pozitivní odpovědi na Boží vůli. Zvláštní období rozeznání povolání je kněžský seminář.

Svátost pomazání nemocných je velkou pomocí během nemoci nebo vážné zdravotní těžkosti. Především totiž člověka posiluje během jeho nemoci, uděluje útěchu a pokoj do srdce a jeho utrpení spojuje hlubokým poutem s Kristem. U mnohých tato svátost vede i k tělesnému uzdravení. Umírá-li někdo, tato svátost mu dává sílu ke všem tělesným i duševním zápasům na jeho poslední cestě.

Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně. (Jak 5,14)

Kdy mohu přijmout svátost pomazání nemocných a jak to probíhá?

Svátost pomazání nemocných přijímá člověk, který je ve vážném zdravotním stavu nebo je vysokého věku. Svátost pomazání nemocných může člověk přijmout i vícekrát, proto má smysl o ni žádat i v nižším věku, například před závažnou operací. Mnozí křesťané v této situaci žádají také o svátost smíření.

Hlavní část obřadu je modlitba spojená s pomazáním čela a rukou nemocného posvátným olejem.